„Včera jsem ukazovala opět občanku při koupi lahve vína,“ směje se, když říkám, že vypadá o dost mladší. Matka i otec, slavný violoncellista Michal Kaňka, vždy podporovali ji i mladší sestru Veroniku v tom, co chtěly dělat. Odborníci odmalička doporučovali Lucii, aby spíš hrála na housle, se kterými začala už ve čtyřech letech a vydržela to devatenáct roků. Ale nenesla dobře tlak okolí. „Na konzervatoři to dospělo do stadia, že jsem jednou vůbec nevylezla na pódium. Zasekla jsem se, protože očekávání, že budu světová jako táta, bylo velké.“

V pěti se dostala do přípravky baletu pražského Národního divadla, kde setrvala do doby, než nastoupila na hudební gymnázium. Tanci se věnovala i později. Dokonce si během studií na konzervatoři otevřela vlastní taneční školu pro dospělé.

„Já chtěla od počátku zpívat. Jenže u nás ve mně neviděli závratný potenciál, a tak jsem se rozhodla zkusit štěstí ve světě,“ srdečně se směje. Protože chodila se švýcarským přítelem, napsala na tři tamní univerzity vedoucím pěveckého oddělení, odjela jim předzpívat a vybrala si profesorku zpěvu Barbaru Locherovou. Rok k ní dojížděla do Bernu a pak udělala přijímací zkoušky do státního Operního studia v Bielu. „Nakonec jsem na studiu ve Švýcarsku našla samá pozitiva, doučila se jazyky, a dokonce napsala v Bielu a pak v Luzernu dvě magisterské práce v němčině.“

Když k profesorce Locherové přišla poprvé, přinesla si s sebou těžkou árii německého skladatele Heinricha Procha (1809–1878). „Já dorazila s tímhle šíleným kusem v podstatě bez pěvecké techniky. Měla jsem za sebou osmiletou průpravu u paní učitelky Magdy Bělohlávkové na hudební škole, která mi věřila a na předzpívání mě připravila.“ Profesorku zaujala snaha české studentky a že se nebojí. Dvaadvacetiletá Lucie pak přesvědčila v Bielu i ředitele Operního studia, přestože celá komise byla proti přijetí.

Ocitla se mezi spolužáky třicátníky, kteří školu navštěvovali až po ukončení bakalářského či magisterského studia. „Já mezi ně přišla jako mimino,“ směje se. Vybavuje si, jak se kantoři u zkoušek ptali, jestli má pěvecké problémy. „Pověděla jsem jim o všech svých nedostatcích… Což vůbec nečekali a zřejmě viděli určitou pokoru. Na pana ředitele asi upřímnost zapůsobila, takže se rozhodl to se mnou zkusit a bral mě jako osobní experiment. Pamatuji, že se jen otočil na moji profesorku a zeptal se: Jdeš do toho? A ona přikývla.“

Psychika dostávala první rok pořádně zabrat. Spolužáci již měli pěvecké i herecké základy. „Já byla v podstatě tak na úrovni Kočka leze dírou,“ tvrdí. Musela zvládnout nejen spoustu rolí, ale hlavně techniku zpěvu. Zatímco německá kolegyně přišla na hodinu s náročnou árií Richarda Wagnera, Lucie zazpívala Hajej, můj andílku. Po dvou letech dokázala absolvovat studium hlavní rolí Teofane v Händelově opeře Ottone s vyznamenáním a s nejlepším průměrem ve třídě. Pár měsíců poté si doma užívala pocitu zadostiučinění, když v roce 2016 vyhrála Mezinárodní pěveckou soutěž Antonína Dvořáka v Karlových Varech.

Jak se ve Švýcarsku žije? „Vyhovuje mi jejich přímočarost. Když něco řeknou, tak to myslí upřímně. Srdečnost nepředstírají, není to póza jako u Angličanů nebo Číňanů. Hudbě se moc Švýcarů nevěnuje, jejich pracovní zájmy jsou spíš ekonomicky zaměřené, takže v divadle vystupuje víc cizinců. Na koncerty a představení chodí rádi, je to nóbl záležitost.“ Proti předešlým rokům působí teď mladá sopranistka ve Švýcarsku méně, více ji zaměstnává vystupování v operách a koncertování na našich pódiích.

Zvládá pestrý rejstřík rolí, těžko vybírá nejoblíbenější. Má ráda baroko, kde jde o hlubší texty a sdělení, klidně si dá i ruského skladatele 20. století Stravinského nebo Mozarta či Verdiho. „Velmi dobře se cítím ve Verdiho Traviatě, kterou zpívám ve Slezském divadle v Opavě. Miluju i sakrální hudbu, prostředí kostelů mě obohacuje.“

Ráda si „odskočí“ k operetě. Nabízí víc hereckého prostoru? „V dnešní době se nezastavíme ani v opeře. Když v Opavě zpívám Mozartovu Figarovu svatbu, kterou režírovala paní Jana Andělová, jako Zuzanka pořád po jevišti běhám. Honíme se kolem postele, přelézáme židle, zpíváme hlavou dolů. Ve Figarce ze mě tři hodiny lije pot, bez kila těstovin bych to nezvládla. Moc se těším na Verdiho Gildu v Rigolettovi, kterou snad paní Andělová zrežíruje trošku klidněji, takže se konečně přestanu přejídat,“ se smíchem komentuje svůj apetit před pěveckým výkonem. Má ráda jídlo, baští hodně a všechno.

Radovala se z role Královny noci v Mozartově Kouzelné flétně na festivalu ve švýcarském Munot, jenže koronavirus odsunul projekt na příští rok. Chuť si spraví na podzim v pražském Národním divadle, kde ztvární stejnou postavu v sérii hned několika představení.

Pokud vyšetří volný čas, vyráží do světa s partou archeologických nadšenců pátrat po dávných civilizacích. Na začátku letošního roku navštívili ostrovy Bali a Jávu. „Bylo to moc hezké, ale jednou mi to stačilo,“ přiznává. Přes cestování se dostáváme k sociálním sítím. „Ty nejsou zrovna mým šálkem čaje,“ vypálí Lucie. Vzápětí dodá, že Facebook, na který dává pracovní věci, je v podstatě málokdy osobní. Kvůli propagaci svého největšího mezinárodního on-line vystoupení při australské pěvecké soutěži si založila Instagram. S árií Královny noci, k níž si pouštěla karaoke z YouTubu, skončila na druhém místě. Video natočené v obýváku, v němž pěje ve žlutém tričku a oranžových kalhotách, uspělo mezi stovkami účastníků, o kterých hlasovali diváci během korony.

Na závěr povídání s houževnatou sopranistkou, sběratelkou nejrůznějších ocenění, které odborníci předvídají hvězdnou budoucnost, mi nedá se nezeptat na její výšku. „Měřím 173 a sestra ještě o sedm centimetrů více. Maminka (houslistka, která vystupovala i s Karlem Gottem, ale po dětech se vzdala hraní) nás odmalička dobře krmila. Nesnášela práškovou stravu, tak vše poctivě vařila a k zelenině nám přidávala rozmixovaný kvalitní biftek,“ vysvětlí mi s milým úsměvem Lucie Kaňková.