Postava pařížské kurtizány Violetty Valéry je i po sto šedesáti pěti letech od vzniku opery La traviata, populární romantické opery z pera italského fenoména Giuseppe Verdiho, řazena k nejzásadnějším a nejobdivovanějším rolím sopránového repertoáru. Mladá pěvkyně Lucie Kaňková si tuto postavu vybrala jako téma svých doktorandských studií na pražské HAMU a v rámci svého druhého doktorandského koncertu představila se svými pěveckými kolegy reprezentativní průřez operou. Chytrá dramaturgie večera přinesla ve druhé půlce koncertu kontrastní ukázky z prací některých operních autorů 20. století – Igora Stravinského, Bohuslava Martinů a Leonarda Bernsteina.
Pro námět k opeře La traviata sáhl Giuseppe Verdi, pro sebe do té doby poněkud netypicky, k románu Dáma s kaméliemi svého současníka Alexandra Dumase mladšího, napsanému roku 1848. Někteří Verdiho životopisci tento fakt přičítají určité osobní identifikaci skladatele v románu s vlastním vášnivým vztahem k sopranistce Giuseppině Strepponi. Libreto vytvořil Verdiho dvorní libretista Francesco Maria Piave a premiéra opery proběhla v roce 1853. K verdiovskému tématu a samotnému koncertu Lucie Kaňková říká: „Ráda dávám role do širších souvislostí – letošní koncert v dramaturgii navazuje na můj první doktorandský ročník, kdy jsem program koncertu poskládala jak z Verdiho árií, tak z prací jeho předchůdců a současníků. Tentokrát kromě Violetty uvedu zajímavé árie hudebních skladatelů, kteří úspěšně formovali operu po Giuseppe Verdim ve 20. století.“
Tento sympatický a v českých krajích u pěvců dosud nepříliš praktikovaný přístup podtrhla Lucie Kaňková také precizním výkonem – koncert zahájil populární Duet Libiamo, kdy se jako Alfred představil nadějný tenorista Daniel Matoušek. Dvojice vytvořila svým pojetím příjemnou, uvolněnou atmosféru a uvedla celý Sál Martinů do děje. Druhým číslem večera bylo provedení sugestivní árie È strano…Sempre libera, kde Lucie Kaňková ukázala také výraznou schopnost ztvárnění vášnivějších citových poloh. V následném duetu si Lucie Kaňková přizvala na pódium dalšího kolegu, barytonistu Martina Bártu. V jejich podání se duet Violetty a Germonta nesl v sugestivním duchu, kdy oba pěvci dali publiku naplno pocítit emoční tíživost tohoto rozhovoru. Na závěr první půle koncertu pak rozpornost i bezvýchodnost Violettiny životní situace ukázala Lucie Kaňková skvělým a procítěným provedením árie Addio del passato, čímž důstojně uzavřela tento exkluzivní průřez operou La traviata.
Pokud v první půli koncertu předvedla Lucie Kaňková svůj výborný dramatický potenciál ve ztvárnění Violetty, v půli druhé, při provedení árií operních autorů 20. století, svůj výkon ještě vygradovala. Z mého subjektivního pohledu je interpretace novější tvorby opravdu silná zbraň Lucie Kaňkové a nebojím se napsat, že v této disciplíně již dosahuje světové úrovně. Svoji neoklasicistně koncipovanou operu The Rake’s Progress (Život prostopášníka) dokončil známý ruský hudební inovátor Igor Stravinskij roku 1951. Inspirací mu byla série osmi obrazů anglického klasicistního malíře Williama Hogartha. V podání Lucie Kaňkové byla výrazově obtížná árie Anny My father…I go to him nesmírně silným posluchačským zážitkem, který ještě zvýraznil kontrast mezi hudebními jazyky Verdiho a Stravinského.
Naprostou špičku do té chvíle i tak skvělému večeru nasadila Lucie Kaňková fantastickým provedením árie Ariadny Thésée, je respire z dílny českého modernisty Bohuslava Martinů, jehož jednoaktová opera Ariadna byla zkomponována roku 1958. Sopranistka zde předvedla opravdu všechno a ještě něco navíc – byly zde hudební momenty, které se nedají popsat slovy, avšak zůstávají v paměti. Závěrečné číslo večera přineslo naopak příjemné odlehčení, které zprostředkovala árie Cunégondy Glitter and Be Gay z Candide, v našich krajích nepříliš známé operety, kterou roku 1956 napsal proslulý americký skladatel a dirigent Leonard Bernstein. Lucie Kaňková potvrdila, že v komediálních polohách je rovněž takříkajíc jako doma, a dala tak svému skvělému uměleckému představení sympatickou tečku.
Bouřlivé ovace v Sále Martinů nenechaly nikoho na pochybách, že se bude přidávat – romantickou písní Edvarda Griega Ich liebe Dich a árií Adély Mein herr Marquis z operety Netopýr Johanna Strausse mladšího korunovala Lucie Kaňková svůj bezesporu nadmíru povedený doktorandský koncert. Na závěr se sluší dodat, že nezdolnou oporou byl Lucii Kaňkové při jejím recitálu klavírista Stanislav Bogunia, který si celý večer, spolu s mladými operními pěvci, krásnými áriemi a pozitivně naladěným publikem, viditelně užíval.
Lucie Kaňková se v současnosti věnuje rozvíjení všech performativních pěveckých disciplín. „Po zisku 1. ceny ze soutěže Antonína Dvořáka v roce 2016 se mi otevřely mnohé recitálové, koncertantní i divadelní příležitosti“, dodává. Nezbývá, než popřát hodně zdaru a více takových unikátních recitálů, jako jsme měli možnost v Sále Martinů slyšet!
Foto: Pavlína Kaňková, archiv L. Kaňkové
